Země: Česká republika
Oblast: Vsetínsko
Hotel: stan

Přijeli jsme v pátek odpoledne na místo. U vody rozdělali stan, opekli si nějaký ten buřtík k večeři, popili trošku domácí pálenky a za zvukem hudby se vydali do zhruba 3km vzdáleného městečka Karolinka na večerní pouťovou zábavu. Hudbu jsme slyšeli hrát už od 9 hodiny, tak jsme si jen sbalili potřebné věci do batůžků, zamknuli stany a vyrazili se bavit.

Asi po čtvrt hodině, co jsme procházeli městečkem a neviděli ani žádné kolotoče ani žádné pouťové stánky, nám to začalo být divné. Hudbu jsme však stále slyšeli, tak jsme šli po stopách. Když jsme narazili na vcelku malé hřiště s trochou osvětlení a “djem”, který pouštěl hudbu z notebooku. Nikde nebyl ani žádný vstup, což už nás opravdu přivádělo do rozpaků. Nic méně jsme drze přišli, sedli si na prázdnou lavičku a objednali si pivo.

Asi po 10 minutách za námi přišel nějaký milý místní pán a zeptal se nás co tu děláme. My směle odvětili že jsme přijeli na pouť .. přičemž v hrozném výbuchu smíchu nám místní pán oznámil, že už pěkných pár let pouť v Karolínce nebývá a že jsme navštívili místní oslavy volejbalového turnaje, který se zrovna ten den odehrál. Společně jsme se tomu všichni zasmáli, ještě chvíli jsme se cítili trapně, ale nakonec jsme si to tam opravdu užili, tančili a zpívali až do ranních hodin a rozhodně jsme ničeho nelitovali.

Zbytek týdne u vody jsme si taky moc užili, i počasí nám přálo
Byla to náhoda, že zrovna ten den tam místní slavili. Nebýt jich odcházeli bychom s prázdnou. To byl asi nejsměšnější příběh z celé dovolené, když nebudu zmiňovat, co se dělo po návratu k vodě

___________________________________________________

Hodnotím kladně
Kladně hodnotím to, že ikdyž jsme na té akci neměli co dělat, místní ani na chvíli neváhali a vzali nás mezi sebe, nabízeli různé cukroví, štamprlky a byly hrozně milí. Tak kdyby se choval na světě každý, bylo by nám všem hned líp.

Na co si dat pozor
Zjistit si informace dopředu

Autor cestopisu
Nikola

Podobné články:

Nezapomenutelný Hvar

Celý rok jsem se těšila jen na jediné. Na dovolenou, někde u moře. Povalování na pláži, koupání, kdo by nechtěl? Když začaly prázdniny, tak jsme ...

Hurá za exotickými dálkami, Keňa 2009

K narozeninám jsem dostal od své ženy kurs Kite-Surfingu na bílé keňské pláži, kde vlnky šplouchají, vítr duje po skalinách a kosatky dávají dobrou noc. Vybrali ...

Křížem krážem po Českém ráji

Spolu s letošním létem se nedostavilo teplé počasí, jak tomu doposud bývalo zvykem a proto jsme byli velice rádi, že jsme se již první prázdninový ...

Testovali jsme pro Vás – lázně Mšené

Lázně Mšené, které se nacházejí asi 50 km od Prahy u Roudnice nad Labem, se prezentují jako oáza klidu a pohody. Při jejich návštěvě skutečně ...

Země: Chorvatsko
Oblast: Hvar, Stari Grad
Hotel: Arkada ***

Prohlíželi jsme si všelijaké katalogy a projížděli cestovní kanceláře v okolí. A jako správní Sherloci jsme se konečně dopátrali. Malý hotel na ostrově Hvar patřící k Chorvatsku. I když mi bylo známo, že přesně na tomto místě v horkých dnech se něco podpálí, těšila jsem se. Strach mě neodradil k tomu, abych si to neužila!

Cesta tam proběhla v klidu. V autě jsem si dala sluchátka do uší, spustila písničky a koukala z okna. Občas jsem si četla knížku od známé Petry Němcové a také luštila kdejaké křížovky. Samozřejmě nechybělo ani sesterské rivality. Za světla jsem fotila co se dalo. Někdy jsem dokonce i usnula. Probouzela jsem se s bolestí za krkem a nebo zad. Když jsme dorazili do Splitu, koupili si lístky na trajekt a čekali. Trvalo to dvě hodiny než se trajekt Jadrolinija dostavil. Všichni jsme si užívali výpravu lodí. Každý byl nakloněný z lodi a nechal si vítrem rozcuchat vlasy, dívali se jak ubíhá voda. Byl to nepopsatelný pocit. Za hodinu jsme dorazili na ostrov.

Taťka se strýcema vyjeli se svými auty přímo k nám. My nasedli a jeli dál. Konečně jsme dojeli do cíle, ale to jsme netušili co nás ještě čeká. Půl hodinu jsem se sestrama čekala v autě, kde bylo asi tak 30°. Když se vrátili rodiče, pověděli nám, že budeme bydlet jinde, protože tenhle není ještě dokončený. Bydleli jsme v nejluxusnějším hotelu na ostrově s bazénem, barem apod. Všichni jsme byli strašně nadšení a veselé tváře nás dětí rodiče naplňovali.

Já měla pokoj s mojí sestřenkou a také kamarádkou se kterou jsem si vždycky užila moc zábavy. Obě jsme si vybalily, všechno jsme zamkly a šli k moři. Na to, že je to moře, byla teplá voda a krásně modrá. Opalovaly jsme se, lenošily, plavaly. Na našem pokoji nás, ale čekalo velké překvapení! Zkráceně: ukradli nám paměťovky. Říkaly jsme si, co je to za blbost, ale to nebyla blbost. Hledali jsme je po celé místnosti, ale nikde jsme je nenašli. Další překvapení bylo, že nám někdo pokazil dveře od balkónu a jednomu mému strýcovi se spustila zničeho nic voda ve sprše. Měly jsme strach. To je poprvé co jsme měly z něčeho takového strach. Předtím jsme se dívaly na paranormal activity, takže náš strach se zvětšoval. Nechtěly jsme tam dál být. Hned jsme letěly do pokoje mojí mamky a všechno dopodrobna řekly. Ta jen odvětila, že to vyřešíme zítra a teď máme jít spát. Co jsme měly taky jiného dělat, šli jsme. Zapla jsem notebook, pustila komedii a dívaly se. Když bude Nika usínat, mám ji vzbudit a když budu usínat já, tak mě vzbudí. Film jel asi tak třicet minut (co si alespoň pamatuju já), probudily jsme se až ráno na snídani. Jasně, probudíme se! Od té doby co nám někdo vzal „paměťovky“ jsme všechno zamčely do skříně a klíč nosily s sebou.

Náš denní rozvrh byl: Probudit se, cestou na snídani jsme spolu nemluvili, protože jsme byli ospalé, potom jsme šli spát, dívaly jsme se na horor, oblékly jsme se do plavek a utíkaly k moři, navečeřely jsme se a zase koukat na horor, ven do města nebo tak a spát.
V pondělí po snídani jsme s Nikou ulehly do velké postele a usnuly. Probudila nás až uklízečka, když uklízela. Navlékly jsme na sebe plavky a šly k bazénu. Vzaly jsme si balón a já, Nika a Broňa jsme se dohodli, že uděláme bazénový rekord. Dali jsme se do toho a začaly počítat: „Jedna! REKORD! Výborně“ Takže bazénový rekord JEDNA. Broňa nám potom odešel a hrála jsem jen s Nikou. Musím říct, že ten den jsem dostala takovou šupu, že to není ani možné. Nikush mi to hodila dost daleko a zakřičela na mě: „Daj sííí.“ Potom jsem to hodila daleko já a křikla na ni to stejné, co ona na mě. Nějaký chlápek co byl za ní to uslyšel a myslel si, že je to na něho, balón si vypůjčil a dal mi smeč přímo do hlavy. Mně to samozřejmě přišlo strašně směšné. Další co se mi na tom dni líbilo bylo vidět jak si Laura, malá sestřenice, užívala své první plavání a také Riška, který navzdory svému postižení plaval v moři.

Krásné ráno v úterý jsme vyrazili k jinému moři. Už nevím jak se to jmenovalo, ale bylo to tam úžasně magické. Ty barvy a všechno. Pořád mám tu krásu před očima. Bylo to velmi zajímavé. Když jsme se všichni natřeli naším super krémem z konopí, tak dospělí chytali bronz, my „děti“ jsme zase hráli volejbal na rekord. Tentokrát to nebylo jedna ale dvacetpět. A také si dovoluji říct, že jsme asi hloupý, slepý a co všechno. Pár metrů od toho byla nuda pláž. Všimli jsme si toho až na zpáteční cestě. Na večeři jsme si musely přisednout ke staršímu páru, protože už nikde jinde nebylo místo. Byli to oba češi, takže jsme si i popovídali. Podivuhodné bylo, že jsme je pokaždé někde viděli. Ať už to bylo ve výtahu, tak i na večeři a ve městě. Po večeři jsme se dívaly na texaský masakr motorovou pilou a taťkovi to připadalo strašně vtipné, když z „polévky“ vypadly prsty. To jen my jsme se dívaly jedním očkem.

Ve středu nás vzbudila mamka, protože nám nezvonil budík. Oblékly jsme se a utíkaly na snídani. Dva kluci seděli přímo před náma a pořád na nás pokukovali. To měli být sexy pohledy? První by si je mohli alespoň naučit. Já a spolubydlící jsme se stejně pořád smály až jsme nemohly jíst. Dojedly jsme poslední kousky a šli zase spát na pokoj. Středa. To byl ten den, kdy se nám opravdu nic nechtělo dělat! Jenom jsme ležely na pláži, sem tam jsme si zaplavaly a někdy šnorchlovaly. Na večeři jsme si všimly, že jsou ti dva kluci opět blízko nás. To jejich kukuč mě už začalo štvát. No dobře, vtipné to bylo. Co nejrychleji jsme snědly, to, co jsme měly na talíři a navlékly jsme na sebe šaty. Čekaly jsme než pro nás někdo příjde, že jdeme do města. A dočkaly se.

V městě byly velké trampolíny, přístav, všelijaké obchody, restaurace a nějaké holky, které si vydělávaly zpíváním. A hádejte co tam ještě bylo. Wi-Fi! Takže je pochopitelné, co moje sestra udělala. Sedla si, zapla v mobilu internet a kontrolovala svého miláčka. Podotýkám, že mi to v tu chvíli přišlo zábavné. Celou dobu se těšila na to, že najde „wi-finu“ a napíše své lásce. Určitě psala jak je to tu strašné a že se jí stýská. Oh, jak romantické! Když jsme jeli zpátky, tak Nikol vezla malou Lauru v kočárku a já Riška na vozíčku. Teta nám za to slíbila pivo, které nám potom stejně nedala. Doběhly jsme na pokoj, ano „doběhly“, protože jsme byly večer sami a pořád štěkal nějaký pes a dítě, které křičelo. Jo, a potkaly jsme starý pár! Usnuly jsme a těšily se na další den.

Čtvrtek! Shrnu to. Ti dva „pošuci“ zase na nás civěli, jako na spasitele, u našeho volejbalu jsem skoro utopila malé dítě co šnorchlovalo, nevím tedy co šnorcholovalo v bazéně. Vylil si vodu z brýlí a ještě mi ukázal palec nahoru. Moje tety žádaly od chorvatů cigarety. Měly jste je vidět! Give me, a cigarrete, please? ONE! Sice měla vyptat dvě cigarety, ale prý si nevzpomenula, jak se řekne dvě anglicky. Ten den se stala ještě jedna věc. Na večeři si za náma sedl jeden z těch dvou kluků. Dobře zkažená večeře! Začal mluvit.. a mluvil..a mluvil – byl to čech. Robert. Zeptal se na číslo našeho pokoje. Nika chtěla říct pokoj mé mamky, ale nezpoměla si. Řekla to naše. Jeho kamarád si sedl, najedl sa a odešel. Robert by si z něho měl brát příklad. Víte co bylo dál? On za náma přišel na pokoj. Když se všichni dozvěděli, že u nás někdo je, tak tam nejprve přišla mamka. V pohodě. Potom taťka, potom ségra, další ségra, teta. Chudák se cítil jako vetřelec. Když odešel, smály jsme se ještě půl hodiny. Mamka nám přinesla Frisko a Nika ho z toho smíchu vyléla. Nečekané!

Pátek byl posledním dnem na tom ostrově. Většina lidí se už nekoupala. Ani já ne. Už se mi nechtělo. Robert a kámoš na nás koukali a měli se přijít rozloučit. Nerozloučili se. Už bylo načase jet domů. Jeli jsme hodinku k trajektu a strýc byl poslední auto, které na loď brali. Jaké štěstí. Přijeli jsme na pevninu, nasedli do aut a hurá domů. Zase jsem poslouchala přes sluchátka písničky a dívala se skrz okno. Najednou se mi zavřely oči a byli jsme na Slovensku. A z nenadání doma. Náš pes už na nás čekal. Jak se říká „všude dobře, doma nejlíp.“ Ale i tak. Tohle byla nejlepší dovolená, kterou jsem kdy zažila!

__________________________________________________

Hodnotim kladně
Nejkrásnější věc co na Hvaru bylo.. ZÁPAD SLUNCE.. ty barvy!

Na co si dát pozor
Bacha na zloděje! Všechno si zamykejte fo skříní.. nikdy nevíte!

Autor cestopisu
Kateřina Sanková

Čtěte další články o Chorvatsku!

Aktuální nabídka zájezdů a last-minute zájezdů do Chorvatska

Podobné články:

Stanování Karolínka

Jeli jsme letos s přítelem, mojí sestrou a jejím partnerem pod stan k vodní nádrži v Karolínce nedaleko Velkých Karlovic. Ve Velkých Karlovicích bývá každoročně ...

Hurá za exotickými dálkami, Keňa 2009

K narozeninám jsem dostal od své ženy kurs Kite-Surfingu na bílé keňské pláži, kde vlnky šplouchají, vítr duje po skalinách a kosatky dávají dobrou noc. Vybrali ...

Křížem krážem po Českém ráji

Spolu s letošním létem se nedostavilo teplé počasí, jak tomu doposud bývalo zvykem a proto jsme byli velice rádi, že jsme se již první prázdninový ...

Testovali jsme pro Vás – lázně Mšené

Lázně Mšené, které se nacházejí asi 50 km od Prahy u Roudnice nad Labem, se prezentují jako oáza klidu a pohody. Při jejich návštěvě skutečně ...

Onoho úterního rána jsme tedy vyrazily a i přes to, že jsme přijely s mírným spožděním dobrá nálada nás neopustila. Kemp byl poměrně rozlehlý, vypadal přesně jako na fotkách a rozdělen byl na několik částí. V jedné části se volně stanovalo a mnoho táborníků zde mělo rozestavěno své stany. Druhá část byla přesně na opačném konci kempu. Byly to maličké chatky určené především pro dětské tábory. My jsme měly být ubytování v jednom z okálů uprostřed kempu. Náš pokoj se skládal ze dvou místností. Ložnice s letištěm, rozkládací postelí pro dvě osoby, stolkem a drobnými křesílky, skříní a elektrickými zásuvkami. Druhou místností byla koupelna, malá a útulná, vydlážděna oranžovými dlaždicemi. Z okna sice nebyl bůhvíjak překrásný výhled, ale nám to ke štěstí stačilo.

Okály jsou jakési budovy rozděleny na více pokojů, některé okály mají i společné chodby a nejčastěji mají alespoň dva pokoje stejný vchod.

Jakmile jsme si vybalily, nedalo nám to a ihned jsme se vydaly na náš první výšlap. Jako svůj cíl jsme si vybrali prachovské skály. Cesta nás vedla stále do kopců a častokrát jsme musely dlouho pauzovat, protože babička je přeci jen starší osoba a už neujde to, co zamlada. Když jsme namáhavou trasu zdolaly, rozdělily jsme se a teta s babičkou se vydaly po rovince oklikou okolo skal, zatímco já s mamkou jsme zamířily rovnou do skal. Procházely jsme skalami po strmých a kluzkých schodech, všemožnými průsmyky a údolíčky. Všichni jsme si pak daly společný sraz a vyměňovaly si své prožitky. Zpáteční cesta uběhla rychle a my po skvělé večeři v nedaleké hospůdce padly do postele jako zabité.

Druhý den jsme i přes únavu vstaly poměrně brzy. Shodly jsme se na více odpočinkovém programu a tak jsme autem zamířily do nedalekého Jičína. Celý den jsme se toulaly po obchodech – jako správné ženské – a kochaly se krásou města. A v poledne jsme konečně spatřily dominantu Českého ráje – zříceniny hradu Trosky. Spolu s tetičkou jsem vystoupala po dřevěných a kamenných schodech až k věžím Baba (nižší věž) a Panna (vyšší věž), ze kterých se nám naskytl skutečně nezapomenutelný pohled. Ještě teď se mi klepou kolena z té výšky.

Předposlední den našeho pobytu jsme se vydaly na Hrubou skálu. Nejedná se však přímo o skálu, nýbrž o hrad s názvem Hrubá skála, který je postaven na skále. Nedaleko hradu jsme si prohlédly skalní útvar známý jako Adamovo lože, kde se natáčela část pohádky “Princ Bajaja”. A samozřejmě jsme si nemohli nechat ujít ani návštěvu hradu Valdštejn, na který jsme dojely autem – do kopce jsme však již musely vyjít pěšky. Ale určitě to stálo zato.

Nastala neděle a zároveň i den našeho odjezdu. Na zpáteční cestě jsme se ještě stačily zastavit u Máchova jezera a naposledy nasát, ten čerstvý vzduch přírody, který u nás ve městě příliš nemáme. Do mého seznamu nejkrásnějších míst od nynějška patří i Český ráj. A každý kdo neví proč se toto místo jmenuje tak jak se jmenuje, ať neváhá a vydá se to zjistit přímo tam. Brzy to zjistí. To vám můžu zaručit. Mám to vyzkoušené na vlastní kůži a odnáším si spoustu skvělých zážitků.

Dobrodružství zdar.

_________________________________________________

Hodnotím hladně
Nezapomenutelný zážitek si odnáším z každého prožitého okamžiku, ale kdybych měla vyzdvihnout nejkrásnější prožitek, zajisté by to byla návštava prachovksých skal. I když je terén trochu náročnější stojí to za tu námahu. Z mnoha vyhlídek se Vám naskytne přenádherný pohled na četná údolí a vysoké skály. Vždy když pomyslím na nezapomenutelný zážitek, vybaví se mi ten kouzelný okamžik, kdy jen tak bezstarostně stojím na kraji skály, opřená o zábradlí, shlížejíc dolů kamsi mezi obrovské balvany a jehličnaté stromy a v hlavě mi zní jen … “Kéž by to trvalo věčně.”

Na co si dát pozor
Pozor si dejte zejména při náročnějších výšlapech do skal. Mnohokrát se nám stalo, že jsme díky své neopatrnosti zakoply a nepříjemně se odřely. Určitě tedy nezapomeňte přibalit lékárničku. Důležitá je i pevná a kvalitní obuv a něco teplého na sebe, nejlépe i větrovku, protože když se ochladí zaručeně ji oceníte. Peníze jsou snad samozřejmostí, téměř všude je možné zakoupit nějaký ten hezký suvenýr. To nejdůležitější je ale jednoznačně dobrá nálada. Bez té nevyrážejte.

Autor cestopisu
Natálie Drahutová

Čtěte další články na CestovniPortal.cz!

Aktuální nabídka ubytování v České republice

Podobné články:

Stanování Karolínka

Jeli jsme letos s přítelem, mojí sestrou a jejím partnerem pod stan k vodní nádrži v Karolínce nedaleko Velkých Karlovic. Ve Velkých Karlovicích bývá každoročně ...

Nezapomenutelný Hvar

Celý rok jsem se těšila jen na jediné. Na dovolenou, někde u moře. Povalování na pláži, koupání, kdo by nechtěl? Když začaly prázdniny, tak jsme ...

Hurá za exotickými dálkami, Keňa 2009

K narozeninám jsem dostal od své ženy kurs Kite-Surfingu na bílé keňské pláži, kde vlnky šplouchají, vítr duje po skalinách a kosatky dávají dobrou noc. Vybrali ...

Testovali jsme pro Vás – lázně Mšené

Lázně Mšené, které se nacházejí asi 50 km od Prahy u Roudnice nad Labem, se prezentují jako oáza klidu a pohody. Při jejich návštěvě skutečně ...

Vybrali jsme tedy hotel u německých soudruhů, protože Češi chtějí na všem strašně moc vydělat a mají to 2x tak drahý. Trošku nevýhoda, že se letělo s Frankfurtu, ale co, aspoň se i naše auto trochu projede.

Nechali jsme si do těla napíchat žlutou zimnici, žloutenku a podobný dobroty, aby naše těla v Africe byla odolná proti všemu, naházeli do kufrů foťáky a plaFky, slivovici do příručního zavazadla s tím, že to na letišti pak přehodíme do kufru a vyrazili autem směr Frankfurt. Na začátku jsme měli podle GPS ještě 5h rezervu a cesta vesele utíkala.

V německu to na dálnicích ovšem začalo poměrně houstnout a 5h rezerva byla rázem celá v tahu a my jsem byli pořád ještě 150 km před letištěm. Celá dálnice komplet stála, protože se vraceli všichni Němci, Britové, Belgičani, Nizozemci a Frantíci, domů z dovolených a totálně zablokovali dálnice. Už jsme se pomalu smiřovali s pocitem, že to asi nestihneme a tak jsme jeli odstavným pruhem asi 20 km, předjeli jsme tisíce naštvaných řidičů a sjeli z dálnice s tím, že se pak někde znova napojíme a že někde dál už to možná pojede.

Naštěstí se naše přání splnilo a s plynem na podlaze jsme jeli celou cestu rychlostí 200 km/h až na letiště. Takže jsme předjížděli s rozzuřenou Fábií všechny ty bavoráky, pasaty, audiny a přijeli na záchytné parkoviště s rezervou 10 minut do uzavření přepážek na letišti. Naštěstí jel zrovna z parkoviště autobus na letiště (jezdí každých jen asi 20 minut) a my dojeli na letiště s rezervou 2 minut.

Rychle jsme našli mezi těmi asi 250 odbavovacími přepážkami tu naší a paní už si balila fidlátka, ale ještě nás vzala, dala letenky a se slovy BĚŽTE CO MŮŽETE nás pak poslala na druhý konec letiště do té správné brány k odbavení. Tam jsme doběhli s vyplazeným jazykem a dali naše příruční zavazadla do těch rentgenů. Samozřejmě, že si nás vzali bokem, jak jinak. Nějak se jim nezdála ta slivovička ve flašce od CocaColy. Nepomohli ani výmluvy typu :”to je medicína, my jsme na tom životně závislí” apod. Prostě jme to museli buď vypít, nebo vyhodit. No byla to věčná škoda, tak jsem upil co šlo, šlo dost, ale víc už pak nešlo a zbytek letěl se slzou v oku do popelnice.

Cestu letadlem asi přeskočíme, protože je pokaždé stejná. Žena je totálně vystresovaná z letu, já nalitej z tý slivovice, prý byly nějaké turbulence a bouřky běhěm letu, ale o ničem nevím, takže nemůžu posoudit.

Přílet do Mombasy

Přílet do Mombasy byl v ranních hodinách, protože se zrovna rozednívalo a hned u vchodu nám Keňané vzali naše zavazadla, že nám pomůžou k autobusu. Tak nám pomohli a hned nás taky zkásli o dolary. Oni tam totiž za peníze udělají cokoli. Teda spíš bych řekl oni tam chtějí peníze úplně za všechno .

První dojmy cestou z letiště do hotelu byly asi takové, že větší bídu, špínu a hezčí přírodu jsme nikdy neviděli. Hotel luxusní, bílý pláže, všude palmy, opice co nám kradly jídlo na pokoji, když bylo otevřený okno, africké sluníčko, prostě pohoda.

Hned po ubytování jsme sbalili plavky a šli okusit moře, vlastně oceán. Na pláži nikdo, až na pár černochů. Jenže jak jsme se objevili na pláži my, hned se s náma dali do řeči místní domorodci a strašně si chtěli povídat a pořád nám něco prodávali a nabízeli.

Jeden nás chtěl vzít na safari, druhý na delfíny, další na žraloky, ten nám chtěl prodat mušle (kterých se válelo všude okolo milióny tun a nikdo je nechtěl), jiný nám zas nabízel kokosový ořechy a pak se nás snažili odtáhnout do jejich „obchodu“ sto metrů od pláže (což byly čtyři kůli a na nich jeden bambusový list a stoleček z kamení s vyřezávanýma zvířatama na prodej). A za pár minut už jsme byli u nich v obchodě a smlouvali cenu za dřevěnýho hrocha, kterého jsme vůbec vlastně ani nechtěli.

Když jsme usmlouvali hrocha, kterého jsme nechtěli, na 20 dolarů a chtěli jít konečně do vody, odchytla nás další skupinka a táhla nás někam za hotel a jeden z nich vylezl na vysokou palmu a začal házet dolů čerstvý kokosy a druhý je dole mezitím doloval ven a otvíral a další nás drželi v šachu dokud jsme to všechno nevypili. Tak jsme s plným břichem kokosového mléka chtěli jít konečně do moře, ale pak z nich vypadlo, že chtějí zaplatit za ty kokosy.

A začli, že chtějí 20 dolarů za jeden. Zřejmě to na Němce, kterých tam bylo plno, platilo. No ale za chvíli poznali že přestřelili, tak jsem mu dal 5 dolarů, že jim to musí stačit, ale on, že je to teda jen za jeden, no tak jsem mu musel vysvětlit, že je to together zusamen za všechny dohromady a že jestli se mu to nelíbí, tak nedostane nic.

Tak jsme konečně opouštěli i s hrochem a plnýma břichama kokosového mléka za pět dolarů jejich shop a šinuli si to konečně k moři, ale odchytla nás hned další skupinka obchodníčků a …. máme krásný vyřezávaný zvířecí přívěšky na klíče z ebenového dřeva s našimi jmény, které jsme také samozřejmě vůbec nechtěli a oni mají zase na oplátku našich dalších 5 dolarů. Myslím, že ten den jsme se už do moře nedostali.

Další dny už jsme si konečně a zaslouženě užívali těch bílých pláží, moře, jídla, pití (mají překvapivě docela dobrý pivo, ale raději jsem se neptal z čeho to vaří) a já se s černochem Nassoro učil v klidu Kitovat („kajtovat“). A tak jsme si pět dní užívali.

A tak jsme změnili luxusní hotel za nemocnici. Ženu napíchli na kapačky a pumpovali jí do těla různé chemikálie, antibiotika a další dobroty. Chudina trpěla, všechno z ní valilo vrchem, spodem a když po takto strávených 3 dnech v křečích se její stav pořád horšil, převezla nás rychlá ve tři ráno s majáčkama do větší nemocnice v Mombase.
Tam dostala další kapačky a tucet injekcí a usnula. Všechny výsledky ukazovali, že je zdravá a doktoři tvrdili, že teploty kolem 40 jsou v Africe bežný a neškodný.

Po dalších třech dnech se stav pacientky nečekaně zlepšil natolik, že nás odvezli zase zpátky na hotel. Na hotelu se asi dozvěděli, že se nakazila z jídla a pořád za ní chodil personál a manažeři hotelu a strašně se nám omlouvali.

Safari jsme už ale nestlihli, protože jsme termín pros….pros….prostě nestihli . No ale zbývalo nám ještě několik dní a tak jsme pokračovali jako na začátku. Já si chodil kajtovat, váleli jsme si šunky u bazénu, u moře, jedli chobotnice, zebry a lamy a pili kolu a pivo a černoši už nám dali taky konečně pokoj.

_______________________________________________________________________

Aktuální nabídka zájezdů a last-minute zájezdů od CestovniPortal.cz

Podobné články:

Stanování Karolínka

Jeli jsme letos s přítelem, mojí sestrou a jejím partnerem pod stan k vodní nádrži v Karolínce nedaleko Velkých Karlovic. Ve Velkých Karlovicích bývá každoročně ...

Nezapomenutelný Hvar

Celý rok jsem se těšila jen na jediné. Na dovolenou, někde u moře. Povalování na pláži, koupání, kdo by nechtěl? Když začaly prázdniny, tak jsme ...

Křížem krážem po Českém ráji

Spolu s letošním létem se nedostavilo teplé počasí, jak tomu doposud bývalo zvykem a proto jsme byli velice rádi, že jsme se již první prázdninový ...

Cestuj

Cestování pro mě bylo odjakživa smyslem života. Jako malý kluk jsem měl sen, že cestuji po celém světě. Naštěstí jsem měl chápavého otce, který mi ...